Jedno potěšení týdně

V létě se jezdívá na výlety, dovolené, pobyty a tábory. Taky jezdíváme. Můj muž miluje výlety do pustin a dobrodružné výpravy. Já mám ráda parky, lesy, vodní hladinu i tryskající vodu. Shodujeme se na prohlídkách historicky zajímavých míst jako například zřícenin hradů. Důkladně prolézáme všechna přístupná místa (a někdy načerno lezeme i do těch veřejnosti nepřístupných) a trápíme průvodce svým pomalým tempem. Hrozně nás to totiž zajímá.

Na pozvání přátel jsme podnikli s celou rodinou výlet do jižních Čech. Cesta na místo určení byla poměrně dlouhá, a tak jsme vyrazili brzy ráno. Sbalili jsme všechno, co tak čtyřčlenná rodina může potřebovat na týdenní dovolenou, klíče od bytu svěřili sousedce a nasedli do auta. Byl překrásný den.
Rozbalila jsem na klíně mapu a rozvažovala nahlas nad plánem cesty. „Kudy pojedeme?“ zkoumala jsem vzdálenost mezi naším městem a cílem cesty.

Vyrazili jsme s mužem a dětmi na pořádnou procházku. Chtěli jsme si dát do těla. Chtěli jsme naplnit své plíce čistým vzduchem a dopřát odpočinku očím koukáním do intenzivní zeleně. Poodjeli jsme tedy autem z centra, zaparkovali v malé vesničce na pokraji lesa a vnořili se do jeho hlubin. Byl to dobrý nápad.

Vždycky jsem ráda psala dopisy. Ať už to byla malá školní psaníčka, která se doručovala pod lavicí, nebo opravdové dopisy v papírové obálce s poštovní známkou. Psávala jsem mamince domů z letního tábora a kamarádkám, které jsem na táboře poznala, zase z domova. Korespondovala jsem s širokou rodinou a moc mě to bavilo. S technickým rozvojem, nástupem počítačů, internetu a mobilních telefonů mé korespondování pomalu utichalo, až skoro umlklo.

Hledala jsem svůj starý poznámkový sešit. Na jeho zadní stranu jsem totiž postupně zapisovala všechna hesla k různým stránkám, kde jsem se registrovala. Některá hesla si pamatuju, ale ta, co nepoužívám moc často, v hlavě nenosím. Myslela jsem si, že to byl ten sešit, co má desky jako rozkvetlá louka, samý květ, ale ne, nejspíš to byl ještě ten předchozí. Ten, co vypadá jako ve svetru. Na deskách ho ozdobili potiskem pleteniny s veselým pruhovaným vzorkem. Používala jsem ho v zimě, to je jasné. Hřál už na pohled.

Celý život si kupuju časopisy o bydlení.  Jim z velké části vděčím za to, že vím, co se mi líbí, co ne a proč. Dodnes u nich ráda odpočívám. Prohlížím si cizí zařízené kuchyně, zkoumám, jaké mají nádobí, kolik čajových konvic a kam dávají uschnout mokré utěrky nebo kde postavili nádoby na odpadky. Nakukuju do ložnic, obdivuju nafintěné toaletky, umělecky zřasené závěsy a vzdychám nad krásným povlečením. Vždycky mě hrozně potěšilo, když jsem na lesklých stránkách barevných časopisů objevila nějaký předmět, jaký jsem měla doma i já.

Ty pampelišky jsou fakt hrozný! Jak je mám dostat ze zahrádky? Pobíhala jsem se starým nožem po trávníku a pokoušela jsem se vyrýpnout větší část kořene. Plela jsem usilovně, ale marně. Vždycky někde nějaký trs zůstal a z něj se pampelišky rozmnožovaly jedna radost. Tedy spíš jedna zlost.

Sobotní dopoledne plné slunka nás zlákalo dopřát si malou rodinnou vycházku podél řeky. Všichni jsme si oblékli pohodlné výletní oblečení, v batůžku máme s sebou lahev vody a čtyři müsli tyčinky. Já jediná s sebou nenesu foťák, protože žádný nevlastním, ale zato jsem si přibalila jako obvykle malý blok s tužkou. Co kdyby mě napadlo něco fakt chytrého? Zapíšu si svůj nápad, abych nezapomněla.

Psát o šálku kávy jako o potěšení je skoro zbytečné. To přece každý zná. Myslela jsem si, že kávu vynechám. Jenže jsem zjistila, že zdaleka ne každý si takovou kávu umí opravdu vychutnat, aby pro něj potěšením skutečně byla. Kdo by to byl řekl, že při pití kávy je možné chybovat?