Vaše příběhy

Je to již nějaký pátek, kdy jsem zde na našem portále vyzývala ostatní náhradní rodiče – zvláště z okolí Čelákovic – aby se mi ozvali a společně bychom založili místní klub Asociace náhradních rodin. Nu, rok se s rokem sešel a náš klub skutečně vznikl! Mám z toho obrovskou radost a ráda bych se s vámi všemi podělila o dojmy z naší první větší akce.

Znáte ten pocit, kdy chcete ušetřit chvilku svého volného času, abyste se koukly na svůj oblíbený web a zjistily, co se událo, jaké nové články se objevily na hlavní stránce, či zda je nějaká nová soutěž ? Pokud během dne narazíte na něco s čím chcete poradit, napadne vás svěřit se virtuálním přítelkyním? Neměly jste zrovna dobrý den a těšíte se, že si večer popovídáte s někým hodně veselým? Tak to já prožívám často.

Když se mi měl Patriček před více než 3 roky narodit, neměla jsem vůbec tušení, co postižení zvané dětská mozková obrna znamená. Občas jsem ulicemi míjela lidi, kteří byli "jiní", ale neměla jsem potřebu to nějak řešit. Předpokládala jsem, že mě se to netýká, že nám se nemůže nic takového stát.
V rodině nikdo žádné postižení nemá a testy, které se provádějí v těhotenství, jsem brala spíše jako rutinu.

Jmenuji se Lucka (35) mám manžela, tři syny, kamaráda psa ridgebacka a žiju v domě za Brnem. Po skončení mateřské dovolené jsem přemýšlela, kam půjdu do práce. Shodou náhod a okolností jsem se dostala do neziskové organizace YMCA. Začala jsem se o zajímat o možností pomoci lidem, kteří pomoc potřebují. Dostala jsem se až do Rumunska do oblasti Banátu, kde asi 1000 km daleko žije početná česká menšina.

Když jsme se před více jak 12 lety rozhodovali o adopci, věděli jsme, že chceme dítě, které „nikdo“ nechce. Do tzv. požadavků jsme uvedli, že chceme i fialové s puntíky. Jen jsme omezili rozsah postižení, které jsme schopni v rámci svých sil, možností atd. zvládnout…Ale…Martinku jsme si domů přivezli ve třech letech jako zdravé dítě s ročním opožděním ve vývoji (dle zdravotní dokumentace z DD).

Často slýchávám debaty o tom, že mateřská dovolená není dovolená. Znáte to – nedávný mediální humbuk ohledně tohoto názvu však nic nemění. Zkrátka a dobře – mateřská nebo rodičovská dovolená není dovolenou v tom pravém slova smyslu a všichni to víme. (Aspoň doufám. I když…)

Když jsem čekala naše miminko a chystala mu pokojíček a veškerou výbavičku, zařekla jsem se, že nebudu zatím kupovat nesmyslné množství hraček. Už takhle se dětský pokojíček plnil různými plyšáky, autíčky a panenkami, které jsme já i manžel vyhrabali na půdách našich rodičů jako vzpomínky na naše vlastní dětství.

K večeru jsme dojeli k hotelu. Světelný název SHALOM zdobil vysokou hotelovou budovu na okraji Jeruzaléma. V recepci bylo zapáleno veliké množství svíček a také jsem nemohla přehlédnout černošské hotelové hosty. V celém hotelu byli ubytováni poutníci z Nigérie a naše skupinka. Později jsem se dověděla, že v Nigérii vláda dotovala muslimům jedenkrát za život cestu do Mekky a nyní také hradí cestu křesťanům do Jeruzaléma. Nigerijští křesťané tedy houfně odjíždějí na pouť do Jeruzaléma, dokud je jejich vláda štědrá.

Máte rádi pohádky? Myslím, že většina z vás odpoví, že ano. Já tedy určitě. Bez pohádek si dětství snad ani nelze pořádně představit. Na celém světě, ve všech kulturách a ve všech dobách se dětem vyprávějí příběhy, které se ve skutečnosti nikdy neodehrály. Příběhy, v nichž vystupují nadpřirozené bytosti, příběhy, v nichž se dějí věci neuvěřitelné a zcela odporující fyzikálním zákonům.