SUS - Spolek utrápených snach

Taky se někdy trápím s tchýní...a já nejsem pro ni ideální snacha. Nedávno jsem byla na oslavě a tam se sešlo opravdu hodně lidí. Jedné z příbuzných jsem se zeptala, jak se má vnouče a to jsem neměla. V tu chvíli jsem změnila na ní názor. Dřív jsem ji považovala z apříjemnou ženskou s nadhledem a respektem. Ale co dokázala říkat o své snaše, to bylo hodně nepříjemné. Z celého jejího povídání jsem cítila zapšklost, pocit ukřivdění, představu, že jedině ona má pravdu a umí se starat o dítě nejlíp...Naprosto jí chyběl projev nepodmíněného obdarování. Nedali jí dost najevo radost z daru, tak už jim nic nedá atd...Bylo mi smutno.

Tak si říkám, že největší chyba asi nebývá přímo v srdci toho člověka, ale přehnané a zidealizované představy o vztahu a když se pak ty představy nenaplní, člověk se s tím neumí vyrovnat a projevuje se tak, jak píšete o svých tchyních...

Jsem moc ráda,že jsem našla místečko, kde se mohu svěřit..Žiji v rodinném domku s manželovými rodiči.... Mám pocit, že naše,,tchýně" trpí opičí láskou k náám..

Potřebuji jí,protože studuji a nemohu si dovolit placené hlídání ( mám 2 letou dcerku).

V péči se jí fakt nedá nic vytknout.. Chodí k nám cca4x- i vícex za den ,,NA KUK"..

Hledá si záminku, třeba jde jen vrátit časopisy, ale stejně musí přijít...

Chápu, že chce vidět mojí holčičku,ALE......

Je milá, vždy příjemná:,,splachovací", málo-kdy se naštve...

O to víc se to ve me občas nahromadí: vztek, nekontroluji se a pláču..

Snažím se být příjemná,ale připadám si,jako pod mikroskopem...

Poraďte mi,jak s ní, co nejlépe,,ASERTIVNĚ" zakomunikovat...

Jinak asi zkončím u psychiatra.

Děkuji předem!  H. 

Tak už jsem skoro v půlce těhotenství. Návštěvu u tchýně jsem teď dvakrát vynechala, viděla jsem ji náhodou mezitím. Nemám nějak chuť dívat se na to její důležité "dobrý den" a "na shledanou". Už mi tak říká veřejně. Když jsme se s manželem naposled hádali a já mu řekla, že mi tak říká,když u toho není on a když je, tak že mi říká ahoj - tak prý "to jsem nevěděl". Ona by mu to vysvětlila, že se spletla. Ale teď už mi tak říká před ním. :)

Má to pro mě takovou hořkou příchuť, je mi to líto, že se tak chová, čím dál hůř... Nejlepší je, že to je přesně od té doby, co jsme oznámili, že čekáme druhé mimčo. Takže si to beru hodně osobně. Psalo se tady dřív, že jsme zaujaté, že to přeháníme, že ony to špatně nemyslí atd. Když k nim chodím na návštěvu, chovám se slušně, už nic nekomentuju, jen sedím, poslouchám, když se mě na něco zeptají, tak odpovím... a třičtvrtě roku se nic neděje, všechno ok (jak mi řekl manžel mamka nic neříkala, všechno v pořádku), tak když k nám pak přijde hlídat a přichází a říká mi dobrý den a odchází a říká na shledanou, tak si říkáte - asi se spletla. A když ji pak potkám za týden v tescu a tchán mi odpoví na pozdrav ahoj a ona dobrý den a pak zas on ahoj a ona na shledanou, tak vám vyhrknou slzy do očí. Chová se ke mně pořád stejně. Důležitá, studená, jako něco víc a já jsem ten, kdo by se jí měl vnucovat. Poprve, když mi došlo, že to není omyl, že to není ani takové to požďuchování, když u toho není manžel, ale že už je to veřejné, tak mi vyhrkly slzy do očí. Zase mi zpříjemní těhotenství. Ani to, že čekám její vnouče.... prostě mi to dá sežrat.

Přemýšlela jsem, že se jí zeptám, jestli mi vyká, abych věděla. Nebo jestli mám říct, že když mi říká dobrý den a na shledanou, tak ať mi i vyká. Nebo jestli se na to mám vykašlat. Nebo jestli jí mám začít říkat ahoj :). Nebo nezdravit vůbec? :)

Nebo na ni kašlu, vidím ji co nejmíň a je mi ukradená. Možná skončím jednou i tam, že k nim přestanu chodit úplně... Co já vím. Kamarádka tak skončila a říkala, že jí to vyhovuje. Manžel se tam zdržuje čím dál míň - i ten můj poslední dobrou, když tam jde sám a není tam švagr se sestrou. A připadalo mi , že viděl, jak jsem byla zaražená z těch jejích pozdravů - protože tentokrát stál vedle mě, tak pak asi mu mě bylo líto, tak mě vzal ten den na večeři :). No to jenom takové moje výlevy :). Asi hormony. Ale jinak pokračuju v osvědčeném - "co nejmíň" - návštěv, komunikace, hovorů doma o ní.... Zkrátka taková "zdvořilá ignorace" (v tomhle mají ti psychologové opravdu pravdu :)

Jojo, já to prostě beru, tak jak to je, ale někdy mě holt rozčílí ta příšerná nespravedlnost............ Já jsem ráda, že už nám do domácnosti tolik nevidí, dokonce si mě manžel začal víc vážit i toho co dělám......konečně.Teď jsme zase měli story od babky a to dokonce nebrala hlava i manželovi a tak byl i přístupný k tomu, abych mu řekla co si o tchýni myslím, ale musela jsem si dávat pozor abych toho neřekla víc než manža dokáže unést, on totiž pak vystartuje a je to k ničemu, ale povedlo se. Chtěla s ním manipulovat, ale on jí na to tak trochen příšel "haleluja" a byl z toho přešlej, ale to tu nebudu rozepisovat bylo by to na román.

Jak píšeš ty já si také dítě hlídám sama zvládnu u něj chod domácnosti a i pomáhám manžovi a to jí neskutečně štve, protože si myslela, že když se na mě vyprdne, že budu škemrat a že mě v tom vykoupe, aby zase mohla být u manžy za nejlepší z nejlepších a já ten debil, co všechno vodře a ještě dostane ceres od manžela, ale o to víc mě to motivuje, abych to za každou cenu zvládla. Moji rodiče sem tam hlídali malého, když vydržel v kočáru a jen co začal lézt a pak běhat, tak se nechají navštěvavat, ba co víc počkali si, až se zklidní a něco se naučí a teď si ho zase sem tam vemou, ale nikoho nenutím, proč taky...Malej si tu pozornost vynutí sám a oni mu to neodepřou.

Taky stavíme, takže co jsi psala mi mluví z duše.........dřela jsem jak blbec jak v kuchyni, tak na stavbě a dokud babka jezdila, tak si toho manžel nevážil, protože ho hodně ovlivňovala  a teď se ke mě konečně chová hezky a často mi říká, že je rád že mě má (to hřeje u srdíčka, ale taky naněj vždy koukám a v duchu si říkám:"Kdyby si milej zlatej věděl, čím  jsem si musela  projít, abych tohle slyšela...."

Určitě si na tebe vzpomenu....a budu ti držet palce, ať ti dá pokoj.

já myslím, že naše babi ve volném čase odpočívá, protože je unavená z práce :). Jinak nevím. Možná taky někdy pracuje na zahradě, má tam nějaký kvítko.

Já to mám podobně, ale trochu jinak. Naše babi taky chtěla převzít nad vnoučkem kontrolu. Byla jsem dvakrát během prvního těhu v nemocnici, nenavštěvovali mě, ani u nás doma, když jsem musela ležet, nemohla jsem vstávat, jenom na wc. Vždycky mě akorát pozdravovali po manželovi. A pomoc? Jo, manžel chodí do práce v košili, tak ty prý si vezme. Takže pro svého miláčka, aby nedělal v práci ostudu. Zbytek moje mamka - trenky, kalhoty, montérky, záclony, okna atd atd atd. A v závěru mi tchýně řekla, že jsem je v tu dobu málo navštěvovala. To ani nevíš, co na to říct :). Po porodu zavolala vždycky manželovi, ať se s malým stavíme. Bylo to v létě, takže kočárek se postavil do stínu na dvorek a byla spokojená. Ona k nám nechodí. Jen vzkazovala. Je tady pradědeček, chce vidět malého, do hodiny přijĎte :). Manžel slíbil bez ptaní, trvalo mi dlouho než jsem si vyhádala, že se mě nejdřív musí zeptat, jestli mám čas (prý co mám teda důležitějšího, co bych nemohla zrušit :). Jak jsem psala, tchýně si vzkázala, manžel mi řekl, tak se tam stavíme, pak když jsme začali opravovat domek , tak ještě taky zkoušeli posílat mě tam samu. A to jsem mu řekla rovnou, že on k mým rodičům sám nechodí, takže já k jeho taky nebudu. 

S tím připomínáním na rozenin a tak, taky jsem to dělala. Teď už připomínám jen neteř. Až mi začne říkat, tvůj taťka má příští týden narozky, máš dárek? Začnu taky. Do té doby ať čeká... Vždyck se dá koupit na benzince bonboniéra, flaška.... A vždycky si nějak dají vědět - rodiče mu připomene sestra, sestru rodiče.... už se jim do jejich rodiny nepletu. Stane se, že na poslední chvíli kupuje nějakou čokoládu z nouze. Taky už se mi párkrát stalo, že si vzpomene den předem a protože je v práci, pověří mě, abych něco koupila:) Nejsrandovnější to bylo, když mi tchýně nepopřála k narozeninám a manžel mě tři týdny nato pověřil, abych jí koupila k svátku skleničky, protože jsem zrovna jela do města :) To jsem se smála ještě týden. Samozřejmě jsem koupila, když poprosil a nic jsem mu neřekla... Ale už pro mě nic není samozřejmost. Když chce, udělám. Kromě toho, že za ní nepůjdu sama. Ale tak nějak to respektuje a funguje to. Jediný, kdo supí a komu to vadí je ona. Manžel je spokojený, prostě s tím nic neudělá, ale je klid, nehádáme se, já o ní nemluvím, on mě do ničeho nenutí... To ona to zkouší - v neděli přijede pradědeček, chtěl by vidět vnoučka... - manžel nemá čas, pracuje na stavbě. Ona čeká, že buď nepůjde pracovat nebo že řekne mně. A jelikož jí řekl - bezva, není problém, pokud nic nemáme , klidně si pro něho přij´d :). Urazila se, nepřišla :) Nejde o to, aby praděda viděl prcka, kdyby jo, bydlí 10minut od nás, přišla by si... Jde o to, manipulovat a dělat peklo!!!! Proto jsem se jenom mile usmála, řekla jsem, že nemáme žádný jiný program, pravnouček je k dispozici.... Že si nepřišla, asi už ho vidět nechtěl... co já vím, jak to mají , proč se rozmysleli a nepřišli si pro něho, když manžel pracoval a nemohl...

Jsou to zkrátka pekelnice. Dobře tak, že přijede jednou za měsíc, dobře tak, že ti s ničím nepomáhá - ono by to bylo něco za něco, měla by prostor, viděla by vám do domácnosti, otočila by spoustu věcí proti tobě. čím míň , tím líp. Návštěv, kontaktů, pomoci. Já jsem se čtyřměsíčním mimčem vařila pro osm zedníků, kteří dělali střechu... chystala svačiny, pekla dvě buchty denně. Neměla jsem problém. Tchýně taky přišla a oznámila mi, že jestli chci, tak mi se švagrovou pohlídají mimino a ona prý vaří pro půlku zedníků, tak mi zbydou jen čtyři, tak to každá zvládnem... Řekla jsem, že kdybych potřebovala, ozvu se. Nepotřebuju, zvládnu to sama. A když ne, mám v první řadě svoje rodiče. Když jsem musela ležet, kvůli udržení těhotenství, ani se neukázala.... Oběd neposlala, manžel chodil na stavbu, vždycky jsem musela něco nachystat, byl to docela boj, i když mi mamka hodně pomáhala. tchýně ani jednou. 

Myslím, že jí to došlo, že když vařím, uklízím, žehlím, nepotřebuji hlídat dítě....  Manžel pracoval první tři měsíce, když se malý narodil v Praze. Takže byl třeba 4dny pryč... Myslíš, že se někdy ozvala? Jo, dvakrát mi volala den před tím, než měl přijet, večer v 9,jestli něco nepotřebuju.... A když malému byly 4měsíce, tak se mě začla před manželem furt ptát, jestli chci, tak že mi přijde pohlídat, jestli si potřebuju vyprat nebo vyžehlit, že jí klidně můžu říct a ona si malého vezme a tak.... Já nemám tchýni, co by pomáhala s pracemi - ještě mě tak napadá :). Moje nabízí jen, že si vezme dítě. Ale na druhou stranu, nabízela to především v době, kdy spal v kočárku, teď, když lítá, už se neozývá :). Jsem ráda.... :)

Tak se drž, na babu kašli, celý měsíc na ni nemysli a ten jeden den, co přijede mysli na mě :). Taky je mi vždycky jednou za 14dní nevolno :). Nejradši jsem, když mají časopis - čtu si, vypínám uši :)))

To s těmi rodiči mám úplně stejné, pro manželovu rodinu bych se měla roztrhat, babě bych měla toleravat snad vše jen prto že "stará!" a moje rodiče němůžou ani zbla a to nejsou v žádeném případě  pro mě za hvězdy - měla s nimi svých problémů dost, ale manžel na ně neustále nadává a na babu neřekne skoro nic, taky jsem to začala dělat jako ty, když se on se k nim chová takhle, já k babě to samé......Já svoje rodiče klidně zdrbnu a neberu si servítky, vím jací jsou, ale manžel není schopen udělat to samé s bábou. Teď baba slvaí 80 let a její milovaný a opěvovaný synek není ani schopen si na ní vzpomenot, natož jí koupit blbbou kytku, copak za to můžu, že si takhle vychovala??? Já mu říkám ať jí navštíví, já mu připomínám, že má narozeniny a pořád jsem ta špatná, protože přeci kvůli mě a rodině zapomíná na svou mátinku...........

Bohužel ti musím napsta, že čím víc mi roztlo bříško, tím víc mi tchýně škodila........,..chtěla se mermomocí nacpat k nám domu, jako že jí strašně potřebuju......v tu chvíli jsem si leccos uvědomila o bývalé ženě mého muže i když je to příšerně neschopná ženská a snad i právě proto, že byla neschopná baba se jí nakýblovala do domácnosti a před manžou se "starala" o jeho rodinu, takže když je pak oba poslouchám, tak bývalá žena byla jen jakýsi doplněk, který porodil děti a ostaní byla báby a manžela zásluha a to jsem si uvědomila a úplně se mi rozsvítilo, když se i začala kýblovat do baráku několikrát týdně a každý víkend a když jsem od manžy poslouchala, jak se mám šetřit(to měl napmluvený od tchýně - dělala si podhoubí, takže když bych proti ní něco řekla, tak on by mi řekl, ale máma tě chce šetřit, vždyť jí křivdíš) i když jsem se cítila skvěle a plná síly a jak mi máma pomáha a víš ty co nebyla to vůbec pravda, že mi pomáha, nepomohla mi skoro z ničím, jen všechno manžovi odkývala, že udělá, když říkal co je třeba a nakonec jsem to dělala vše já. Až se mi chce brečet, když si na to vzpomenu a když se narodil malej, to bylo úplný psycho...........po porodu jseš někde v oblacích, máš miminko, jseš blažená, bezelstná, šťastná a pak přijde zákeřná tchýně která vymejšlí samé békoviny, jen aby vypadala před manžou jako hvězda  a nejhorší, že ty nemáš čas nad tím přemýšlet, protože máš mimi a dostáváš se do takový propasti a baba tě neustále zadupává - to bylo pro mě strašný období.

Teď se vymluvila, že je stará a že nemůže hlídat, jen proto že jí už nedovolím, aby s námi tak vorala a madam je uražená a jezdí 1x měsíčně a nepomůže absolutně vůbec, vnoučata jí nezajímaj, jen chodí za manželen jako ocásek . nebo takhle malej jí zajímá, pouze v přítomnosti manžela, aby viděl jak jeho poklad jediného synka zbožňuje a jen co zmizí, tak nechá vnuka vnukem, já to vůbec nechápu, jak může být někdo tak ani proto nemám to správný přirovnání.

Mě taky tchýně dělá, že jí nezajímá o čem se bavíme a tak, ale pak když chce s manžou manipulovat, tak hned ví jak. já se snažím držet toho co jsme si tu asi tak před rokem s holkama psaly, že manipulátor nesmí mít žádné informace, pak nemůže manipulovat, tak jí nic neříkám, bohužel to menůžu říct o manželovi, ten je jak slepičí prdelka......jojo držím se jak to jde, ale je to tak nespravedlivý

A tak mě napadá, má tvoje tchýně nějaký koníček??, Moje nemá psa, neplete, nečte....jen chodí po marketu a shání levné máslíčka a doma jen čumí na zprávy pije kafe a hulí. Jediné o čem se dokáže bavit, tak je jaké bude počasí, kurz eura a co kdo z politiků a celebrit zase vyvedl...................já to také vím, ale není to pro mě téma k hovoru. Děs a to bys ty kecy musela slyšet, to se nedá ani napsat. Ale já jsem tím chtěla napsat, že tím že nemá koníčky, tak vymejšlí samé blbiny a co kdo z nás řekl a proč to řekl a jestli tím co říkáme, tím myslím mě a děti, tak jestli tím neubližujeme jejímu milovanému synkovi.........................to se musí zažít vždyť víš, takhle když to člověk napíše, tak se to tak hrozný nezdá, ale................

tak se na ni vykašli. když řekla, že si upeče sama a že jí nic nedáváš, tak teda jo :). Já jsem dřív tchány zvala, vždycky jim něco nachystám na pohoštění, chovala jsem se k nim vždycky hezky. Pozvala jsem je i na svoji promoci, po roce známosti s manželem. A třeba moje narozeniny. Vždycky mi popřáli,když jsme k nim přišli. Pak začaly problémy a od svatby mi nepřáli... Nic jsem neříkala, asi rok a když jsem pak chtěla vědět, co má tchýně se mnou za problém, že si pořád manželovi na něco stěžuje, tak jsem se dozvěděla, že se k nim chovám špatně, že se u nich na návštěvě málo usmívám, málo k nim chodím, posílám sms, nedávám si kafe (já ho nepiju:) atd. Tak jsem jen řekla, že oni mi nepřejí a chyba má být jen ve mně? A dozvěděla jsem se, že o přání od nich nestojím, protože jim nedonesu flašku :) (Manžel mi nejdřív řekl, že to je hulvátství, tchán se mi omluvil, ale když to maminka vysvětlila, tak manžel obrátil, že to její chyba není :). Samozřejmě, že to udělala schválně. Od té doby mi zase přejí, ale byla bych radši, kdyby ne. Tenkrát jsem to obrečela, bylo mi líto, že jim ani nestojím za potřepání rukou, za sms... Dnes už ne.

Řekla jsem manželovi, že už mě nebaví stížnosti, co všechno mám dělat a nedělám. že se začínám odteď chovat přesně tak jako se chová on k mým rodičům. Flašku jim nevozí, na svoje narozeniny je nezve :). Manžel si slaví svoje třicátiny, narozeniny, zapíjení mimča... jen se svými rodiči a svou sestrou. Případně ještě se svými kamarády. A já bych měla pořádat oslavu pro jeho rodiče.... Na tchánův dotaz,kdy je oslava mých třicátin jsem řekla,ať se klidně staví. (Vždycky jim něco nachystám, když přijdou na návštěvu.) Ale tchán na to, že je musím pozvat. Takže manžel pro moje rodiče ne, to jen já pro jeho musím pořádat oslavu :). Už jsem to dál nekomentovala, na pozvání asi ještě čekají :)

Jinak cítím na sobě, že tohle nesvětčí mému "bříšku" :). Jenom se něco začne dít a už to cítím. Jsem ve čtvrtém měsíci, pátý týden,když tchýně chtěla pořádat přípitek, jsem řekla, že bych to nerada zakřikla a od té doby dělá, jakože nic. A když manžel řekl,který den jedeme na vyšetření na genetiku, otočila hlavu na druhou stranu, jakože ji to vůbec nezajímá :). Tak mi sakra řekněte jediný důvod, proč bych se k ní měla snažit chovat vstřícně?????????? když ani kvůli vnoučatům se ona nepřekoná a nesnaží se vycházet.

já jí právě nikdy neříkám,co s ním má dělat. Nikdy se jí neptám, co bude, kam s ním jde nebo jestli bude venku nebo doma. Nechávám to na ní. Je dospělá, tak snad má rozum. A ona se neptá, nikdy neříká. Jenom před manželem vždycky začne. Jinak vždycky vzala kočár a odjela.

Pokud se na něco ptá a já jí řeknu - takhle ne, takhle ano, tak když se vrátím, stejně zjistím, že to udělala přesně tak, jak jsem jí řekla, že ne. Zkrátka podle sebe, co já jí budu vykládat... Takže to, že na mě vůbec mluví je jenom její divadýlko...

Myslím na mimčo, na sebe, opravujem domek, tak si sázím kytičky :), chodíme ven s kamarádkama, co mají taky mimča.... Zkrátka snažím se ji vůbec neřešit. Dřív to bylo hrozné, teď se mi to daří (teda až na ty výjimky, jak jsem psala...). Máš pravdu, přesně jsem taky měla strach, co zas bude až se objeví, abych z toho zase nevyšla jako ta špatná. Komunikovala jsem, vycházela jsem ve všem vstříc, i když se mi to nelíbilo, jen abych nebyla ta zlá a byl klid. Neumím to, už nediskutuju. Chci to tak a tak a hotovo. Je to jediné nejlepší řešení. Nediskutovat a dělat věci podle sebe. Tam, kde jsem skončila předtím už skončit nechci. Aby mi tchýně vzkazovala, ať jí 4měsíční mimino pošlu ráno po manželovi až pojede do práce v půl sedmé a ona mi ho pošle večer po něm zase zpátky a ať jí hlavně dám jídlo a nějaké hračky.... Už nikdy...

Ahoj, tak jsem tu zas. zase se na mě něco chystá... tchýně mi před manželem poslední rok říkala ahoj a když u toho nebyl, tak dobrý den a na shledanou. a v úterý u nás byla a začala mě tak zdravit i před manželem. Tak jsem zvědavá. Jsem ve třetím měsíci, minulé těhotenství jsem skončila dvakrát v nemocnici. Pořád jsme se doma kvůli ní hádali a hrozně jsem to prožívala. Teď jsem v klidu, ale mám strach, že zas něco vymyslí a zas se začnu rozčilovat a řešit to. Tak vám to chci jenom napsat, to mi pomůže :), trošku se uklidním, když to mám komu říct. Ona je dobrá herečka a tohle zas něco znamená, nebude to jen tak, když se projeví veřejně...

Já bych to opravdu zkusila, změnit zavedený pořádek. Proč by chtěl něco řešit? Když my jsme řešili tchýni, tak jsem jediný manželův problém byla já. Moje nespokojenost, moje požadavky, moje stížnosti. A raděj než by to poslouchal, tak šel k mamince, která ho přece má ráda nejvíc a která ho chápe a neječí na něj. Manžel pracoval v Praze, takže jsem mu sebou chystala věci - svačinku do vlaku, ředkvičky do krabičky, čokoládku na dno batůžku, aby měl radost, až ji najde :). Ale zdržel ses u maminky? Přišels a nebyli jsme doma? Škoda, čekali jsme, ale pak už jsme museli jít.... Kde jsme? Proč? Potřebuješ něco?...Volals a nezvedli jsme telefon? Jé, to nás mrzí, asi jsme neslyšeli....

Když jsou domluvy málo, když neřeší a nepřemýšlí nad tím, co ti vadí, má to cenu? Nebo stojí za to zkusit ukázat mu, že už taky jednoho dne nemusí mít donést komu to špinavé prádlo? Že pokud je to to jediné, co ti může nabídnout, že to může být málo? Nemyslím to jako nějaké drastické skoky jako hledání nového přítele a tak. Ale jen mu ukázat, že nic není 100% jisté a že jeho rodina stojí za trochu času a za to, aby přemýšlel nad tím, co mu říkáte?

Můj manžel je takový, že v první chvíli se zasekne, ale vím, že nad tím, co mu říkám, přemýšlí. Jeho problém ale je, že pokud mu jeho maminka nastíní problém z její strany, otočí proti mně cokoli. Náš prcek bude mít teď dva roky. Až teď, když si stěžovala, že ho vůbec nevidí, jí manžel řekl, ať klidně kdykoli přijde na návštěvu nebo pro malého a může si ho vzít. Jinak tahle věta vždycky znamenala, že on a já jsme špatní a nevděční, protože k ní nechodíme třikrát v týdnu na návštěvu. A druhý den už jsme tam šupali. ona mu samozřejmě odpověděla, že neví, kdy my máme čas. A tím byl problém vyřešený :) 

A když s nimi tráví čas, oni jsou spokojení, že tam je, že jim pomáhá, jsou mu vděční, dávají mu to najevo. Cítí se tam dobře, někdo ho má rád, někdo ho ocení. Neječí na něj, nenervují ho. Jen ty řeči doma, co by měl a co by neměl. To si myslím já. Řeči někdy nejsou ta správná cesta k tomu, aby druhá strana pochopila. 

Tak ale  v pátek se sbalit a přijet v neděli večer, to je fakt kruté. To by mě taky trápilo. Nedovedu si to představit. Ale asi se k tomu došlo tak nějak postupně a když  je to manželství 20 let, je to fakt těžké udělat rychlý obrat. A manžel se ptá, co jsi dělala? nebo ho to nezajímá. On asi vidí, že je uklizeno a navařeno, vypráno a vyžehleno, ale zajímá ho duše a srdce ženy?  Že taky je potřeba zajít si na procházku, nebo někam sednout na kávu, do kina nebo setkat se spřáteli. Každý člověk má nějakého koníčka, zálibu, něco co má rád. To je potom fakt vězení,  pořád dokola. Je fakt, že  je potřeba probrat oblast po oblasti a zjistit, kde by se mohlo něco změnit. Ale to opravdu musí oba dva chtít na tom pracovat.Jen tak v komentářích je  hodně těžké radit, jak z toho ven. Každopádně bych ti moc přála najít tu cestu, která by váš vztah zformovala.

liveto,

proč by na tom něco měnil, když má full servis doma i u mámy? jestli to máte ale takto 20 let, tak to vám nic nezávidím, to bude velká práce, než naučíte starého psa novým kouskům...každopádně hodně štěstí...

Jo.

obávám se, že takhle to v komentářích nejde moc řešit. Pokud je manžel raději u rodičů, než s rodinou, je tam nějaký důvod, nějaká příčina. Každý jsme jiný.  Někdy úplná banalita  může člověda dostat. Něco, co tobě připadá samozřejmé, pro něj může být těžké přijmout. Zkus přemýšlet, co má rád a nabídnout mu to. Zkus ho k sobě přitáhnout, laskavostí, péči o něj, pochvalou za něco. Aby se cítil milován .Přemýšlela jsi o manželské poradně? Tam s tebou proberou krok po kroku. Je známo, že vztah matky a syna má většinou silné pouto. Koukej na tchýni, jak s ním jedná, co pro něj dělá, o čem si rádi povídají, nebo třeba je mu tchýně za  pozornost vděčná a on to chce slyšet. Těch příčin a oblastí , ve kterých se stává z vřelého vztahu časem "automatika" je hodně, chce to hledat. A věř mi, že dojít k automatice ve vztahu je úplně jednoduché, ale pracovat na vztahu je někdy těžké. Četla jsem ,  že každý z nás má jakoby nádrž v srdci a to palivo se postupně spaluje a je třeba jej doplňovat. Pokud tam není ten pohyb spalování a doplňování, jsme jako perpetumobile, automaticky furt dokola. Hanka Pinknerová tady píše krásné články o potěšeních. Myslíš, že bys chtěla potěšit svého muže nějakou maličkostí?

Nevím, jak se dá donutit chlap, aby si uvědomil, kam patří.

Vzpomněla jsem si na období krátce po svatbě, kdy manžel se ke mně přestěhoval, ale jeho rodiče, teda hlavně maminka byla zvyklá na jeho pomoc doma a nějak ji chyběl. Tak furt volala a nařizovala. Fakt, neptala se, co dělá a zda má čas, prostě jako za svobodna přikázala: přijeď nám nakoupit, přestěhovat, vymalovat, dát do pořádku auto, někde něco vyřídit a tak. problém byl také v tom, že manžel pracoval v hotelu, neměl tudíž volné víkendy, jen občas a  když měl volno, musel jet za maminkou. Ti chlapi to odtržení asi sami nezvládají a dostanou se mezi dva mlýnské kameny. Já se snažím věci řešit po dobrém.....Přemýšlela jsem tedy, jak to udělat, abychom tchýni neurazili, aby manžel a v podstatě ani já netrpěla ve vztahu, který chce  řídit někdo jiný.  A  sedla jsem si s mužem a prodebatovali jsme to. Řekla jsem manželovi, že my patříme k sobě a že my dva se budeme domlouvat, co budeme dělat. Manželovi jsem poradila hrát takovou hru. Když tchýně zavolá a řekne "Přijeď, potřebuju to a to...aby jí řekl: "Dobře, mami, ale musím se zeptat Květky, jestli nemá něco v plánu, já ti potom zavolám.."  A pak jsme to řídili, pár krát ji dal na vědomí, že to nejde, někdy zajel, aby se neřeklo a Ondi, věř mi, že tchýně to pochopila. Časem přestala řídit, ale vždy požádala, zda by bylo možné pomoci s tím či oním. a to už bylo jiné kafe. Zkuste se domluvit s manželem. Ale ten dům, který rekonstrujete bude i váš, ano? Pak je na místě na tom domě ve volném čase pracovat. Pokud ale je to jako u nás, zneužívání, mluvte o tom s manželem a vy dva musíte držet pospolu v prvé řadě. Ty musíš být jako manželka upřednostněná před tchýní. Ale sama to nedonutíš.

Tvůj nápad s přemístěním obrázků mě rozesmál, ale nepraktikovala bych ho.  Je jisté, že mnohé akce od  jeho rodičů tě naštvou, ale jak já hovořím s přáteli o příbuzenských válkách, nejhorší na těch rodičích je to, že oni si neuvědomují, že se pletou mladým do života, ale říkají, že to všechno dělají pro  děti, aby se měly dobře. On si ten tchán možná i představuje, že ho za to, že vám pomohl ostříhat víno pochválíte, jak je pozorný.  Ondi,  hlavně nejednej  zkratkovitě, ale přemýšlej a ber rozum do hrsti. Někdy se ty vztahy pokazí lehce a dlouho trvá to urovnat. ale víš, ty rodiny jsou každá jiná a vše chce  individuálně řešit.  Každopádně ti moc přeji  poklidný zbytek víkendu.

jsem tu zas. sice s blbostí, ale proč to furt dělají? Jak jsem psala, opravujem domek. Máme velkou zahradu, na které já jsem si vlastníma rukama kousek poryla, mám tam dvanáct kopců jahod, malý pásek kopretin a mečíků a dvě hroznová vína. A tchán včera, když tam nikdo nebyl přišel - aniž by to manželovi nebo mně řekl - byli tam celé dopoledne s manželem spolu a pracovali. A on se tam odpoledne vrátil a to víno ostříhal. Proč nemůžu mít nic do čeho by se oni montovali? Mám sto chutí sebrat manželovi klíče od jejich domu a vydat se tam, až nebudou dopoledne doma. Nelíbí se mi, jak mají v obýváku rozvěšené obrázky, tak že bych jim to tam trošku předělala podle sebe.... Co by tomu asi řekli.

taky moc šikovná tchýně :). Můj manžel si vzal před tchánovými narozeninami týden dovolené, aby mohl pomáhat chystat oslavu. Tchán byl doma až den před oslavou. Rekonstruujeme domek, takže manžel je buď v práci nebo na stavbě. Na výlet jedeme tak dvakrát za rok - máme skoro dvouletého prcka - jinak nemá manžel čas. Ale tohle bylo samozřejmě důležitější než práce i než stavba.

Když jsem byla těhotná i celý minulý rok mi to manžel taky dělal. kdykoli něco dělají, musí jim pomáhat - ale tak to zas není tak šíleně často. Ale začal tam jezdit na snídaně než šel na stavbu - prý já s ním doma nesnídám a samému se mu snídat nechce. když jel ze stavby zavést tchána, tak tam vždycky tak hodinu zůstal, dal si tam kávu, probral s maminkou, co všechno udělal a jestli by se jí to nelíbilo nějak jinak. Pak teprve přijel domů. Já jsem ten typ, co na něho furt ječel. Vadilo mi to moc. Obzvlášť když vezmu, že tři roky našeho vztahu pracoval manžel v praze a já tu byla většinu doby sama. Snídala jsem sama, večeřela jsem sama, bydlela jsem sama. 

Teď je to jinak. Asi ho přitáhl náš prcek, už bude mít dva roky, takže to není mimino co leží a nic... Koupou se spolu, hrají si spolu, chodíme mu naproti... Sestřenice to měla stejné. Bydleli ob jeden domek od tchánů, kteří měli velké hospodářství. A její manžel jako jediný syn musel každý den čistit prasátkům, sekat dřevo na zimu, skládat jim kuchyňskou linku, zkrátka všechno, bez něho by si asi ani nevyměnili žárovku. Taky mají dva kluky, pěti a devítiletého. Teď už si s taťkou sami domlouvají, že jdou ven, co budou dělat a volají mu, kdy už přijde z práce. Přitáhli ho oni. Já doufám, že náš prcek bude držet doma manžela.

Nevím, jak se dá donutit chlap, aby si uvědomil, kam patří. Může svým rodičům pomoct, když to potřebují. Kdyby ne, asi by za moc nestál. Ale na prvním místě je jeho rodina. A to je jeho žena a jeho děti. Já jsem jednu dobu, když to dělal, začala utíkat. Nečekala jsem na něj doma. Šla jsem se známými co mají taky miminko na zahrádku, chodila jsem po návštěvách... přišel domů a já jsem tam nebyla. Začalo mu to vadit. Kdyby ne, nevím, jak by to skončilo. Připadá mi, že by občas potřebovali, aby s nimi někdo pořádně zatřásl a oni se konečně vzpamatovali!!!!!